Letošní „Colours Of Ostrava“ byl zážitek s velkým „Z“ a tak se velmi rád telegraficky vrátím k tomu nejsilnějšímu, co nešlo ven v reportech a to včetně houfu fotografií.

Vlastně jsem rád, že se k napsání tohoto článku dostávám až nyní. Měl jsem dost času vytvořit si nadhled nad všemi festivaly a současně tu mám podrobný deník, který si téměř každé léto vedu. Takže pojďme si zavzpomínat na sluncem zalité vítkovické železárny a výjimečné chvíle, které mi druhý den festivalu uštědřil malý muž s velkým hlasem.

Do areálu jsem vklouzl bočním vchodem u Radegast stage, dost brzy na to, abych viděl jedno z nejhorších vystoupení celého „Colours“, domácí plytkost zvanou THE COOLERS. Crossover jako vystřižený z nějaké regionální soutěže kapel deset let zpátky, hutné riffy, které mají „houpat“, a bubeník v masce Jasona Vooheese. Proč? A komu? Asi nejméně sympatická kapela, kterou jsem na festivalu viděl.

Od PIPES AND PINTS potřebuji jediné. Dudy, nasazení a energii. A toho se mi dostatečně dostává. PIPES AND PINTS umí zužitkovat velké pódium beze zbytku a do přítomných perou směsici punku, popu a divočiny, která je sice prvoplánová, ale výtečně zvládnutá. Lucie Redlová na Drive scéně je přesným opakem. Místo obhroublého tahu na branku tu máme nenápadnou písničkářku s kapelou, která sice zní přemýšlivě, vypadá sympaticky, ale nevyzařuje pražádné charisma.

Velkou hvězdu zvanou DUB FX moc dlouho nevydržím. Rapuje, pokouší se o beatbox a zpívá. Nic z toho ale nedělá nijak zajímavým způsobem, a ačkoliv se u toho snaží vrtět, tvářit hvězdně a mezi skladbami dlouze řečnit, je to vlastně velká nuda. Připadám si trochu jako na semifinálovém večeru v soutěži typu Superstar.

Poslední ze slabších vystoupení mám možnost shlédnout na scéně boha Radegasta. Lucie Šoralová je černovlasá, kudrnatá zpěvule s pěkným hlasem a feelingem pro šanson. Vystoupení snižuje jen absence jakékoliv zajímavosti a neustálé chlubení zpěvačky koho zná a s kým kdy spolupracovala. Při jejím vystoupení se ale nemohu zbavit příjemného se těšení na Radúzu, u které jsme si jist, že publikum rozjezdí parním válem.

RUSSKAJA je zcela jiná liga. Bodrý, vousatý Rus s kapelou v červených stejnokrojích znásilnil snad všechny lidové popěvky z matičky Rusi, ale dokáže je předkládat s naprostou jistotou. Ačkoliv jde o takové hudební „Slunce Seno“, dokáži to vnímat skoro celý set. Rakouská kapela kolem břichatého fousatého Georgije Alexandrowitsche Makazaria tančí, pózuje a dělá různé vylomeniny. Očividně útočí na první signální, ale to tady vůbec nevadí, protože to dělají opravdu dobře.

Na hlavní scéně svou produkci startuje Asaf Avidan. Hlavním znakem jsou tu sladké písničky a poněkud čtyřprocentní způsob prezentace. Toho medu je tam na mě až příliš a tak se jdu podívat na jakýsi protipól, kterým je XINDL X. Šovinistické kecy, machistické vystupování a překvapivě intonačně korektní zpěv a super zvuk. Opět jsem překvapen sám sebou, protože mě to živě vlastně bavilo. Asi začínám sedlákovatět.

Hnedka vedle za rohem otevírá stavidla svého temperamentu kolumbijská šansonová mafiánka AMPARO SANCHES. To, co proudí do lidí, je čiré a ryzí. Jižní temperament v kytarových šansonech se španělským šmrncem. Černovlasá diva už rozhodně není mladou žábou, ale to, jaký sexappeal dokáže svým sytým hlasem do lidí uložit, jsem již dlouho nezažil. Její představení má sílu vás přenést do zcela jiného světa, obklopit vás závojem magickým a jiskrným, ve kterém sytě voní divoké květy, slunce a silné víno.

Scott McCloud vystupuje na malé scéně FULLMOONu a svádí tak pomyslný souboj s dalším písničkářem na hlavní scéně. Z tohoto souboje vychází vítězně DAMIEN RICE a to říkám jakkoliv mé sympatie patří frontmanovi GIRLS AGAINST BOYS. Musím tady uznat vítězství malého muže s kytarou, který sám na obrovské scéně zhypnotizoval svým hlasem tisíce lidí před sebou. Připadal jsem si jako na demonstraci v době Sametové revoluce.

Tento nenápadný týpek dokázal na několik chvil semknout obrovský dav svojí hudbou a zprostředkovat velmi silné emoce, jaké jsem již dlouho nezažil. Rocker Scott McCloud byl také skvělý, ale proti němu hrál prostor, který trochu nabourával zvuk, a atmosféra, která nebyla zdaleka tak elektrizující, jako ta na hlavní scéně, kde vrcholnou erupcí emocí byl duet s Markétou Irglovou ve skladbách „Cold Water“ a „Halellujah“.

V romantice se pokračuje, protože v Gongu vystupuje Aneta Langerová. Kamarád, který dělá stage managera na velkých letních festivalech, mě vlastně zaúkoloval. Tento set mi nesmí ujít, její kapele to prý v současnosti hraje jako málokteré. V Gongu však Aneta Langerová s kapelou nebyla. Její komorní set doprovodili jen tři hudebníci, violoncello, housle a klavír. Ačkoliv je tisícový Gong plný, Aneta dokázala vytvořit atmosféru komorní a intimní, při které rádiové hitovky oblékla do zcela jiného oděvu, jenž byl zbaven všech lesklých pozlátek rádiového mainstreamu.

Potřebuji trochu oddechu a tak mířím na GIN GA. Elektro-popová kytarovka plná pěkných kluků láká do prvních řad mladé slečny a opodál postávají jejich znudění hoši. Vokalista má podle všeho maminku ze Slovenska, takže komunikuje téměř v mateřštině. Výtečnou klipovku „Dancer“ střídá asi nejnudnější cover 2UNLIMITED, jaký jsem kdy slyšel. Skladba „No Limits“ několikrát zpomalená, podáváná v ploužákové upravě a se sborovými vokály. Tak takhle teda ne, pánové.

Chilloutové elektronické BONOBO mám rád. Většinou si je pouštím tiše, když jsem doma sám a potřebuji relaxovat. To, jak budou znít na velké a hlučné scéně, jsem si díky tomu představit moc nedokázal. V noci to ovšem celé vypadalo impozantně, světla zářila do tmy a trip-hopové rytmy doslova pohupovaly všemi přítomnými. Bylo to ale zcela jiné, než na co jsem u BONOBO zvyklý. Jako bych tu kapelu vůbec neznal. Měli mohutný dunivý zvuk a působilo to až majestátně, což mi však připadalo téměř perverzní.

Přiznávám, že celé mé vnímání této skvadry pokřivuje můj specifický vztah k jejich hudbě a chvíle, ve kterých si je pouštím. Nakonec to vlastně nehodnotím špatně, bylo to zkrátka jiné, než bych očekával. Kapela mi ukázala tvář, o níž jsem si ani nemyslel, že existuje.

Večer zakončuji na hlavní scéně s WOODKIDEM. Už z jeho EP „Iron“ vím, že se jeho hudbě nesmíte bránit. Používá stále stejné zbraně, ale techniku má natolik vybroušenou, že stojí za to se přestat bránit a nechat se pohltit. Vždy tu máme poklidné pasáže střídané s monumentální stěnou, mohutnou rytmikou a žesťovou sekcí, která působí jako tsunami. WOODKID tohle umí. Romantické a majestátní. To vše v kontrastu s maličkou postavou Yoanna Lemoina, který si říká WOODKID.

Říká se, že na pódiu vypadá člověk větší. Yoann to tak ale nemá. Je to opravdu maličký fousatý muž s obrovským darem hlasu. Dalším kontrastem vzhledem k jeho hlasu je image. Budí totiž dojem, že pokud nesběhl od nějakého brooklynského raperského komanda, tak zcela jistě působil v nějaké deathcoreové formaci, protože jakoby Alexovi (ex - DESPISED ICON) z oka vypadl.

Jak říkám, přistupte na jeho hru a nechte se spláchnout. Stojí to za to. Měl jsem pocit, že na „Colours“ přistáli mimozemšťané. Obrovské projekce, které se nezaprodaly k lacinému přežvýkávání jeho řemeslně dokonalých videoklipů, mohutný zvuk, který drtí nebo hladí. Občas jsem se přistihl, že mi padá čelist. Dokázal jsem téměř nehnutě stát a přijímat celý set. WOODKID mě přikoval k zemi. Jakoby má pozornost byla železná ruda a on měl velmi silný magnet. Jednoznačně nejsilnější zážitek dne.